Cestopis - Hokkaido

15. 08. 2010 | † 19. 07. 2013 | kód autora: VIB

 

Hokkaido - 1. díl

Hokkaido

Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí...

Japonci sem zavítali už v sedmém století, ale ostrov jim připadal nehostinný a příliš vzdálený, takže se stal po dvanáctém století domovem národa Ainů, kteří svou fyziognomií mají blíže spíš k bílé rase, než Japoncům. V polovině 19. století sem ale Japonec zavítal opět, zkonfiskoval Ainům jejich půdu, omezil jejich právo na lov a rybaření a nuceně je asimiloval.

My strávili na Hokkaidu 16 dnů, během kterých jsme projeli šest národních parků. Upřímně řečeno, návštěva Hokkaida je záležitost poměrně drahá a to jsme si ani jednou nepůjčili auto. Nicméně díky tomu se nám ale např. podařilo (samozřejmě nechtěně) spatřit medvěda. >>>

Shikotsu-Toya

Popis návštěvy prvního národního parku situovaného jižně pod hlavním městem Hokkaida Sapporem začíná vlastně už na tokijském letišti Haneda, odkud startujeme. Panuje tu zmatek nad zmatek, v hale je několik front, které do sebe různě prolínají. Přistání v Sapporu pak představuje oddech, nejenom od dopravy, ale i od zvukem a vedrem zamořeného Tokia, na tohle jsem se těšil poslední měsíc jak na smilování.

Sapporo je město opět rozcapený až běda a bodejť by ne, když v něm žije dva miliony obyvatel z celkových hokkaidských pěti a půl. Přízemní severské domky vypadají jinak než jinde v Japonsku, jsou barevnější a je tu patrná snaha o lepší tepelnou izolaci, byť zase všechno vypadá dost fórově. Centrum Sappora (Sapporo station) je provrtaný spletí podzemních chodeb jak někde v centru Tokia.

Prší a ne málo, z jihu sem totiž dorazil tajfun, takže jsme fakt klikaři - je jasný, že prvních pár dnů určitě proprší. Hostel je příjemnej, hotelovýho typu a v kanceláři spojený s recepcí pracuje asi pět okravatovaných pánů, věkem někde za šedesátkou.

Ze Sappora pokračujeme UFO-vlakem dál; nemůžu si pomoct, ale lepší výraz než UFO mě nenapadá: vagóny jsou celkem normální, ale vepředu a vzadu je lokomotiva (spíš tedy řídicí místo, protože motor je, zdá se, v každém vagónu). Lokomotiva má v přední části nepřehlédnutelný prosklený hrb-kabinu, ve které sedí strojvedoucí. Ten je tedy o jednu úroveň výš než cestující. Je to moje první japonská zkušenost s dieselovým vlakem; ten by ještě mohl majitelům Trabanta navíc při jízdě připomenout existenci volnoběžky - vždy po dosažení určité rychlosti vlak jede setrvačností dál jen na volnoběh.

Po třech hodinách se dostáváme ze Sappora k jezeru Toya, poblíž kterého to vře a to doslova, nějakých deset kilometrů nad jezerem je vulkanicky velmi aktivní oblast: v roce 1910 došlo k první erupci, která zničila prales a pol...

.... Během druhé světové války došlo k erupci druhé, kdy tu "vzniklo" pohoří Showa Shinzan; japonská armáda byla touhle přírodní aktivitou dost znepokojená, celou věc kvůli obavám z paniky nad špatným znamením shůry tajila a místním obyvatelům dokonce přikazovala rozhánět kouř nad kopcem.

To asi nikdo nedělal, ale našel se tu poštmistr, který kopec koupil a až do svého skonu ho podroboval pravidelnému měření - hora je dodnes v soukromém vlastnictví, byť se na ní nahlíží jako na národní dědictví a poštmistr se dočkal u úpatí kopce sochy. Nu a poslední kráter u hory Usu (naproti Showa Shinzan) tady vzniknul dokonce až v roce 2000. Kolem něj podnikáme vejlet, po dešti je tady jak v prádelně a nahoře u lanovky je skupina hlučných Číňanů. Zdá se, že některé stromky u kráteru ještě nesou stopy ohně. Jo, abych nezapomněl, z obou atrakcí se celkem mohutně stále valí dým.

V sedle mezi Showa Shinzan a Usu je suvenýrovej průmysl ala Karlštejn, ale daří se mi tady mezi všema těma serepetičkama sehnat pečenej hokkaidskej brambor a kukuřici. Za opravdu hnusným betonovým čímsi se smutně krčej dvě ainské chýše, v jedné z nich hoří uprostřed oheň a paní oblečená zřejmě do ainského (je to ale Japonka) nás zve dovnitř. Ubytování v hostelu u jezera vedle silnice-případné evakuační cesty hory Usu. Pán v recepci má nátělník, hostel zeje prázdnotou, ale k večeru dorazej ještě tři japonský motorkáři. Nikdo nemluví anglicky.



Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.