prvotní nástin dějin BL do poloviny 90. let

23. 07. 2009 | † 19. 07. 2013 | kód autora: VIB

 

I do českých zemí už dorazilo jisté povědomí o existenci BoysLove (také Boys Love, Boys´Love atd.) čili BL, nazývaného též shonen-ai (shounen-ai) nebo yaoi, ale také tanbi či june. Poslední dobou vzrůstá zájem o jeho dějiny, historie BL v celkové podobě však zatím zřejmě zmapována nebyla. Na základě kompilace dílčích faktů (převzatých hlavně z angličtiny) jsem o to nyní pokusila já, a to včetně krátkého přehledu dějin homosexuálního chování v minulosti a literatury s tímto námětem. (Chtěla bych jím také zahájit sérii podrobnějších recenzí jednotlivých klasických děl BL.) Jde zatím o prvotní nástin, který se nemůže vyhnout řadě nepřesností, opomenutí, nejasností i vyložených omylů. Předpokládám, že časem tenhle článek výrazně přepracuji. Protože ale v této oblasti, a pro českého zájemce neznalého angličtiny obzvláště, zatím panuje naprostá "terra incognita", rozhodla jsem se publikovat tento velice nedokonalý elaborát, který přece jen vnese do světa dohadů kolem "yaoi" a "shounen-ai" trochu světla.




Homosexuální, respektive bisexuální vztahy a jejich zobrazení v literatuře a výtvarném umění má v Japonsku velice dlouhou tradici a zasloužilo by si to nejméně několik samostatných článků. Jen ve stručnosti - od středověku až do devatenáctého století v Japonsku existovala silná pederastická tendence (láska mužů k dospívajícím chlapcům) podobná té antické, zde zvaná nanshoku. (Znamená to doslova "mužské barvy" a vzniklo to pod vlivem čínštiny, kde termín "barvy" znamená sexuální preference. Teoreticky by se dalo vztáhnout na homosexualitu, v reálu se však omezovalo pouze na to, co bylo oficiálně uznáváno, tedy pozornost mužů upřenou na teenagery, nikoliv muže obecně.) Starší (dominantní) partner se nazýval nenja, mladší (submisivní) wakashu (obdoba pozdějších BL termínů seme a uke).

Netajený homosexuální vztah s ctihodným partnerem ze stejné (nebo vyšší vrstvy) byl považován za zásadní pro výchovu mladých samurajů. To se nazývá tradice shudo, kterou napodobovali i měšťanské vrstvy. (Shudo je zkratka z wakashudo, "cesta mladíků", naznačující chování, kterým by dospívající muž měl projít, aby se stal dospělým. Termín "shudo" byl používán pouze v období Edo, 1603-1868, "nanshoku" v době před ním, během něj i po ně...

....)


Zároveň ovšem tito chlapci byli povinni před obřadem dospělosti (který se dál obvykle v jednadvaceti letech, ale o době, kdy proběhne, určoval buď lord, kterému chlapec sloužil, nebo také rodiče, potažmo poručníci kandidáta, a mohl se pohybovat od už třinácti do až třiceti let, po něm už měl chlapec všechna práva i povinnosti dospělého muže) pobývat na dvoře svého lorda (daimyo) a pokud ten o to jevil zájem, spát s ním. Tito nedospělí samurajové, žijící na dvoře svého lorda a sexuálně pro něj dostupní podle jeho přání (taková zvláštní obdoba dvorních dam na královském dvoře), byli označováni jako kosho (o-kosho), což se někdy překládá jako pážata nebo panoši. Samuraj si nemohl dovolit neusposlechnout a neposlat syna po dosažení určitého věku mezi kosho, protože tím by ohrozil sám sebe a celou svou rodinu! Zda si ale bude lord brát své kosho do postele (což dělat pochopitelně nemusel) a koho z nich si zvolí (zbytek byl až do jeho "odložení" dočasně v bezpečí), to už záleželo na vůli, založení a náladě toho kterého konkrétního daimyoa. Bylo možné přežít pubertu bez upoutání lordovi pozornosti, na druhou stranu, spaní s ním bylo označováno jako "lordova přízeň", neslo hmotné i politické zisky a rodina chlapce měla zájem je získat - ostatně, otec dotyčného přece prošel podobnou situací, stejně jako jeho předkové, pokud byla matka dvorní dáma, také to znala z druhé strany, takže rodiče obvykle podporovali prodávání se u svých synů stejně jako u dcer v pozici dvorních dam. Jestliže v nich daimyo našel "zalíbení", pak se stávali jeho "favority", k nimž se nikdo jiný nesměl přiblížit, dokud o ně neztratil zájem. Za to byli odměňováni úřady a statky, trestem za odmítnutí naopak mohla být veřejná poprava,   dotyčný neuposlechnul vůli svého pána!). Nebylo lehké být tehdy samurajem...

Pro chlapce to ne nutně byla analogie sexuálního otroctví, často se do svého pána opravdu zamilovali a byli ochotni pro svého aristokratického milence i položit život. (Například Ranmaru Mori /1565-1582/, mladičký samuraj neobvyklé krásy a poslední miláček prvního ze znovusjednotiletelů Japonska Nobunagy Ody /1534-1582/ – když byl Oda poražen, jeho přemožitel generál Akechi chtěl tehdy sedmnáctiletému Ranmaruovi pro jeho mládí a půvab umožnit bezpečný odchod, hoch se však rozhodl dobrovolně zemřít se svým milencem a spáchal s Nobunagou 21. 6. 1582 společnou sebevraždu, za kterou je Japonci obdivován dodnes).

 

 

Pokud se ale lord opravdu zamiloval, mohl se stát i řádným partnerem svého samuraje, to se však stávalo velice málokdy.  (Klasickým příkladem je celoživotní láska lorda Shingena Takedy /1521-1573/ k Masanobuovi Kousakovi /1527-1578/, která začala roku 1543, když jim bylo dvacet dva a šestnáct, a jež nepostrádá romantických prvků – Kousaka byl totiž syn chudičkého samuraje z těch nejnižších vrstev a logicky neměl vůbec šanci na vzestup, ale díky Takedovi se dostal mezi jeho čtyři vrchní generály a stal se jedním z nejslavnějších válečníků své doby, takže taková gay varianta pohádky o Popelce :o), ovšem ze skutečného života. Navíc obsahovala i stinné stránky: Kousaku hluboce nenáviděl Shingenův syn Katsuyori /1546-1582/ a po otcově smrti donutil generála, který pro něj byl jen pohým bezvýznamným služebníkem, stáhnout se do ústraní.) Někdy se naopak mladý lord zamiloval do staršího samuraje a byl ochoten se mu odevzdat. Slavným, leč tragickým příkladem je láska šestnáctiletého Iemitsua Tokugawy /1604-1651/, syna šogúna a pozdějšího šogúna, ke svému jednadvacetiletému služebníku Gozaemonovi Sakabemu - chlapec roku 1620 v záchvatu hněvu svého milence zabil kvůli domnělé urážce, zatímco spolu relaxovali v lázni...

 


Shudo byla v obecném měřítku dočasná, výchovná záležitost (nejlépe se samurajské ctnosti učily v mileneckém vztahu) a po dosažení dospělosti končila, nahrazena heterosexuálním manželstvím a změnou lásky v přátelství, vedle toho však existovala také možnost trvalého oficiálního vztahu (mezi samuraji navzájem i s přesahem do aristokracie a naopak do městských vrstev), podobného našemu registrovanému partnerství, nazývané kyodai musubi čili "smlouva o bratrství" - pak se nenja nazýval anikibun a wakashu oto(u)tobun (starší a mladší "bratr"-manžel). Kyodai musubi bylo mezi samuraji dosti spolehlivou ochranou před nežádoucí pozorností - existuje případ, kdy odmítaný ctitel vyzval objekt své vášně na souboj s výzvou, že jestli ho nedokáže zabít, buď zemře sám, nebo příjme jeho lásku. (Podobné chování bylo u mladých samurajů poměrně běžné.) Jakmile však napadený doložil, že ve svém rodišti uzavřel kyodai musubi, jeho soupeř ho nechal být a ještě se mu omluvil! Hlavní zájem tehdy směřoval na nalezení dlouhodobého partnera, a jakmile byl někdo už jednou zadaný, stával se pro další kandidáty na jeho přízeň již oficiálně nedotknuteln...

.... Tento vztah nicméně nebránil heterosexuálnímu manželství, které mohli uzavírat oba partneři v kyodai musubi a obvykle to kvůli "zachování rodu" také dělali (například Shingen Takeda i Masanobu Kousaka oba měli manželky a řadu dětí). Povinnost to ovšem nebyla a mnozí milenci se rozhodli se neoženit a zůstat jen spolu. Pak často jako dědice adoptovali dítě příbuzného nebo i zcela cizí. Ovšem pozor, adopce ještě nebránila mileneckému vztahu, někdy se soužití partnerů, zejména velmi rozdílného věku, řešila také tímto způsobem. (Tento vztah se líčí mezi bezdětným lordem Kenshinem Uesugim /1530-1578/ a jeho adoptivním synem Kagetorou Uesugim /1552-1579/, původní nejmladším synem početného rodu Hojo, který se měl stát jeho dědicem. Kenshin však adoptoval také syna své sestry Kagekatsua /1556-1623/, který byl také podezírán s mileneckého poměru s Kenshinem - což ovšem nemusela být pravda - , a ten po jeho smrti odmtl Kagetorovy dědické nároky, napadl ho, porazil a donutil k sebevraždě. Kenshin ale měl předtím během svého života ještě nejméně dva miláčky a pověsti mu jich připisují mnohem více. Koneckonců, byl to lord, měl na své samuraje nárok. Zajímavější je adopce Kagetory, když Kenshin už měl za dědice svého vlastního synovce. Nenávist Kagetsua vůči cizinci, který mu upírá nárok na dědictví po strýci, jeho vlastní krvi, jen proto, že ho Kenshin miloval, je celkem pochopitelná.)


Šlechtická instituce kyodai musubi byla napodobována bohatými měšťanskými vrstvami, které se snažili přiblížit životnímu stylu samurajské třídy, takže i mladí měšťané mezi sebou si s oblibou přísahali věčnou lásku, oddanost a věrnost... Nakolik to však u nich mělo právní platnost, to mi není úplně jasné. V rámci dané sociální třídy to nicméně zřejmě uznávané bylo (minimálně to mělo charakter námluv, zahrnovalo usilovné přesvědčování rodičů o vhodnosti daného partnera a milenci pak odcházeli společně žít, obvykle do domu staršího nebo bohatšího z nich). Jak to však vypadalo u chudých městských a vesnických vrstev, o tom se mi zatím nepodařilo zjistit nic. Kyodai musubi bylo ale rozhodně po muže legální šancí, jak dosáhnout oficiálně uznávaného svazku s milovaným partnerem stejného pohlaví (pro ženy nic takového neexistovalo).

Nanshoku se však neomezovalo jen na relativně rovnoprávné vztahy typu shudo (též zvané samurai nanshoku), stejně populární bylo vydržovat si krásné chlapce z nižších vrstev, kupovat si přízeň herců kabuki (kabuki nanshoku) nebo si platit společnost profesionálních prostitutů.

Zde je třeba říci několik slov o japonském tradičním divadle: klasické, divadlo nó, se zrodilo v dnešní formě asi ve 14. století (jeho slavný autor Kanami žil v letech 1333-1384) a všechny role tam hráli muži s maskami na tvářích.

 

Za přitažlivé pro muže byly považovány postavy žen, ale i krásných chlapců (to se pak nazývá maska kasshiki - podle středověkého názvu mladých služebníků mnichů, kteří se stávali jejich milenci, viz níže) nebo svůdných nadpozemských bytostí (například maska elfu podobného démonka jido jakožto symbolu věčného mládí). Herci divadla nó ve středověku pocházeli z nižších vrstev, byli na svých patronech závislí a zcela běžně s nimi (za jednorázový příspěvek nebo trvalou finanční podporu) i spali. Se vznikem divadla bunraku na konci šestnáctého století a především kabuki počátkem sedmnáctého století, které uspokojovalo kulturní požadavky obecných vrstev, se však nó stalo druhem vyššího umění a přímé spojení s homosexuální prostitucí se vytratilo.
 

 


 

Počátkem 17. století (1603) vzniká první forma divadla kabuki, která se dnes označuje jako "ženské kabuki" - ženy zde hrály mužské role (někdy ale naopak zároveň i muži ženské a také ženy ženské a muži mužské, jak bylo třeba na obsazení rolí a jak jim to vyhovalo, žádná omezení zde zpočátku neplatila a na jevišti současně obvykle stáli muži i ženy, i když mužů bývalo méně). Protože ale krása hereček přitahovala nepokoje a podporovala prostituci, bylo ženám roku 1629 zakázáno hrát divadlo. Jejich úlohu převzali dospívající chlapci, i oni však budili nežádoucí zájem a tak bylo roku 1652 zakázáno hrát i jim - a ženské role přenechány čistě mužským hercům, tak jak je tomu v divadle nó.

 

Protože však v kabuki herci nemají masky, vyvinul se speciální typ herců ženských rolí, zvaných onnagata (oyama), kteří hráli silně nalíčeni a napodobovali chování žen i mimo scénu, aby nevypadli ze cviku (jinak ovšem často měli ženu a děti nebo udržovali heterosexuální milostné vztahy).
Tito muži nicméně nadále vyvolávali zájem mužských diváků, kteří toužili po jejich lásce, a to ještě více než dříve u herců divadla nó - nebylo neobvyklé, že určitý onnagata měl současně milence i milenky a k tomu dav ctitelů i ctitelek. Od objevení filmu na konci 19. století až do dvacátých let ženské role hráli onnagaty z kabuki, ne skutečné ženy, teprve pak se to změnilo. (Ale i později se ve filmech v ženské roli namísto herečky občas objeví slavný herec onnagata.)


 

 

V roce 1913 dochází k pomyslnému návratu k ženskému kabuki - je založeno divadlo Takarazuka Kagekidan, kde všechny role, včetně mužských, hrají ženy. Účelem bylo erotické vzrušení mužských zákazníků, stalo se však populárním i mezi ženami a je spojováno s pokusy "vcítit se do psychiky muže". Je zajímavé, že tohle divadlo ovlivnilo tvorbu slavného autora mangy a anime (japonských komiksů a kreslených filmů) Osamua Tezuku /1928-1989/, jehož do něj jako dítě jeho matka často brala: jednak pro pojetí zdobných šatů ženských postav a vůbec ozdob pro mangu určenou ženám (shojo manga), jednak pro kreslení tehdy neobvyklých neúměrně velkých očí svých postaviček (analogie líčení hereček na scéně, kde byly oči zvýrazněny, aby divadi dobře viděli emoce) a konečně pro vytvoření mangy Princezna rytíř, která velmi ovlivnila jednak shojo literatru (pro dívky a mladé ženy) obecně (silná hrdinka jednající jako chlapec, za něhož se vydává), jednak započala cestu, která vedla k uvedení bishonenů do shojo (o tom ale více dále u vývoje shojo a BL). Takarazuka i dnes občas adaptuje díla shojo literatury včetně BL a je spojována s feminismem a někdy také s lesbickými vztahy nebo minimálně s inspirací pro literaturu lesbického charakteru. U čistě ženského divadla se těžko lze divit.

Také divadla nó i kabuki hrají dodnes a jejich spojování s homosexuálním chováním nemizí, i když, u Nó, je to hodně slabší než u kabuki. (Například Tanizakiho poválečný román Deník bláznivého starce, vydaný i v češtině, mluví o obdivu hrdiny k onnagatám a vzpomíná na jeho milostnou aférku s jedním z nich, v eseji z třicátých let Chvála stínů naopak opěvuje krásu mladých herců divadla nó a vzhledem k ní vyjadřuje pochopení pro pobláznění lordů svými favority z řad wakashu. Yasunari Kawabata v románu Hlas hory také mluví o divadle Nó a obdivuje tam masku věčně mladého démonka chlapeckého vzhledu "jido", kterou časem přestane vnímat jako mužskou - na rozdíl od "kasshiki", kterou vnímá jako mužskou a nikoliv přitažlivou a která se líbí jeho ženě - a dál ji považuje za dívčí a dokonce za sám ideál krásy.) Dlužno říci, že moderní kabuki už s prostitucí oficiálně spojováno není, i když onnagaty se stále těší neutuchající popularitě - stejně tak u mužů i u žen.

Vedle toho bylo od středověku homosexuální chování rozšířeno v církevním prostředí (zejména v buddhismu), kde sloužilo jako náhrada za zakázané heterosexuální vztahy. Ve středověku hrál důležitou roli i vztah mnichů s mladými laiky zvanými kasshiki, kteří neměli vyholené vlasy. Kasshiki byl dán do kláštera na vychování či na zaopatření svými rodiči nebo to mohl být sirotek. Mohli prožít v klášteře celý život a nikdy nesložit církevní sliby, většina z nich se ale po čase buď stala mnichy, nebo odešla. Běžná středověká praxe umožňovala mnichům brát si kasshiki do postele a stávali se jimi tak pobláznění, že zapomínali na své duchovní povinnosti, takže proti tomu dokonce šogunát musel vydávat nařízení. Nejčastější byl ovšem vztah dospělého mnicha s mladým akolytou zvaným chigo (v nějž se pak změnil kasshiki, jestliže složil církevní sliby, ale fáze kasshikiho nemusela nutně předcházet): jako partneři se pak nazývali nenja a nyake. /Termn chigo se ovšem údajně také používal pro chlapce ve věku od sedmi do čtrnácti let, kteří byli rodiči dáni do církevní školy a neměli se stát ani mnichy, ani sexuálními partnery mnichů - prakticky to byli kasshiki, ovšem jejich pobyt v klášteře byl dočasný a případný vztah s mnichem silně nežádoucí. Jich se následující pasáž netýká./ Existovalo dokonce přísloví, které tvrdilo, že u mnicha je chigo první a božstvo Sanno (ctěné v slavném klášteře na hoře Hiei) jako druhý ("Ichi chigo ni Sanno"). To jednak reflektovalo pobláznění mnichů jejich akolyty, v mystické tradici však bylo interpretováno jinak – každý chigo (ve smyslu akolyta) je vtělení bódhisattvy (obykle Kannon) a prostřednictvím lásky k němu (a sexu s ním) dosahuje mnich osvícení. Teprve poté se může setkat s božstvem! Na rozdíl od sexu s kasshiki, který byl vnímán jako nesprávný (protože kasshiki jako nezasvěcený byl světskou osobou a tedy šlo o hřích), byl vztah s chigem (akolytou) nejen tolerován, nýbrž i doporučován jako oboustanně vhodný.


Zároveň to však ospravedlňuje sexuální násilí na chigovi, pokud se nepodřídí svému milenci dobrovolně – jako manifestace Kannon má totiž povinnost mnichovi vyjít vstříc a navíc sex s ním sám o sobě je svatý a tudíž je pro mnicha žádoucí ho dosáhnout (za předpokladu, že je mnichem vnímán jako bohoslužba a jestliže je chigo předtím, přitom a potom náležitě zbožňován). Znásilňovaný chigo je tak v tom případě zároveň obětí i uctívaným spasitelem a má být ustavičně oslavován...

Kniha anonymního autora (ačkoliv se hlásí k autorství Kobo Daishiho alias Kukaie) Kobo Daishi ikkan no sho, která vyšla asi roku 1598, radí mnichům, jak se chovat k akolytům, jak jim porozumět, dokázat je svést a mít s nimi sex. Popisuje řadu sexuálních pozic i použití gelu. Nejzajímavější je však část týkající se svádění, radící jemně navázat kontakt, sdílet s vyhlédnutým miláčkem jeho zájmy, byť jen naoko ("když chigo miluje ptáky, tvařte se jako milovník ptactva, i když je nesnášíte"), pokud však všechno selže a nic se nesetká s odezvou, doporučuje použít mírné násilí - tak dlouho chlapce dráždit doteky, až se vzruší a přestane se bránit, a pak si ho vzít bez jediného dalšího slova. K tomu se ovšem má přistoupit jedině tehdy, když si je mnich jist, že tím chlapci neublíží a že skutečně vyčerpal všechny ostatní prostředky. A měl by to udělat maximálně šetrně, tak aby mu tím způsobil jen rozkoš, nikoliv bolest. Navíc omluvitelné je to pouze tehdy, jestliže je mnich ochoten dát dotyčnému akolytovi veškerou svou lásku a jestliže vztah s ním vnímá jako posvátný, protože jedině tak to bude ku prospěchu jim oběma (tedy i chigovi). V žádném případě nemělo jít o klasické znásilnění, spíše o nátlak jako iniciování oficiálního respektovaného vztahu. I tak je zřejmě pro evropského čtenáře podobná praxe šokující (a prý se leckde praktikuje dosud) ... Máme doklady, že reálnému násilí mnichů na akolytech v klášterech skutečně docházelo (a to nejen mírnému), časté byly také únosy chlapci ctiteli z jiných klášterů či laiky nebo naopak společné útěku milenců nepatřících do téhož kláštera. Většina vztahů byla ovšem zcela dobrovolná a takříkajíc legální.
S koncem 19. století pod vlivem Západu shudo končí (1868 započalo rušení samurajské třídy, dokončené 1876 zákazem nošení mečů samuraji). V 1873 bylo homosexuální chování dokonce prohlášeno za trestné, tento zákon byl naštěst zrušen už roku 1880, ale sláva nanshoku byla už pryč.
Jednou z hlavních bašt dozvuků shudo byla však armáda, dědic vojenských a tedy logicky i samurajských tradic. Od roku 1873 otevřena všem vrstvám, ale důstojníky samozřejmě ještě dlouho zůstali bývalí samurajové. Zde bylo homosexuální chování dovoleno vždy (i během jeho zákazu 1873-1880) a považovalo se za přirozené, že důstojníci požadovali do služby mladé kadety se vzhledem bishonenů, k nimž se chovali stejně jako dříve k wakashuům. Jeden novinář naznal v roce 1899 japonské námořnictvo "gay flotilou", protože ministr Gonnohyoe Yamamoto, původem ze Satsumy, obsadil na místa velitelů své přátele a spolužáky z akademie, z nichž každý byl bishonen s hojnou zkušeností nanshoku. :o) Neklesala ani obliba společných sebevražd z lásky mezi mladými vojáky, ačkoliv se přísně tajila před veřejností a novináři o podobných případech měli zakázané psát. A nebylo nic neobvyklého na tom, že se milenci v armádě vodili veřejně za ruce, jak konstatoval britský pozorovatel v roce 1905 - s překvapeným dodatkem, že to podle všeho neznamená zženštilost ani nemorálnost. :o)
Další enklávou nanshoku byla provincie Satsuma (Sacuma) /později Kagoshima/ na ostrově Kjúšú, kde tradice shudo zůstaly až do druhé světové války prakticky neporušené. V roce 1886 například jedny noviny konstatovaly, že pro muže ze Satsumy je stejně běžné milovat muže jako ženy. Homosexuálnímu análnímu sexu se tehdy dokonce říkalo "na satsumský způsob"(Satsujin tsuyu no seiheki). :o) Satsumští měli obzvláště v Tokiu strašlivou pověst, šířily se zkazky, sem tam uveřejňované v tisku (vždy pochopitelně bez dokladů) o tom, jak svádí nevinné chlapce, zejména bishoneny, na ulicích a někdy je dokonce přepadávají a unáší neznámo kam nebo na místě znásilňují...:o) :o) :o) Vedle toho se Satsumanům připisovalo velmi mužné vzezření a chování, zatvrzené lpění na samurajských tradicích a záliba ve starší literatuře, zejména té oslavující nanshoku. :o) Na školách v jejich oblasti patřily nanshoku příběhy stále ještě k oficiální školní četbě a odvaha a vzájemná oddanost jejich hrdinů byla ceněna jako vzor pro teenagery - a stejně tak i pro dospělé.
Další oblastí, kam se přetvořená tradice shudo přesunuje, byly obecně střední a vysoké školy. Na středních, které nyní poskytovaly vzdělání všem zámožnějším nebo nadanějším studentům, bylo shudo jakožto obraz ideální samurajské lásky teenagery horlivě napodobované jako součást dědictví slavné minulosti (protože nanshoku literatura byla stále dostupná a hojně čtená, byť nyní už často tajně). Vedle toho se tu ale homosexuální chování vyskytovalo velice přirozeně vzhledem k tomu, že školy byly většinou segregované, ryze chlapecké nebo dívčí, a i když třeba zrovna nešlo o školy internátní, jichž bylo velmi mnoho, ba dokonce to byly i školy smíšené, chlapci byli stále všude drženi od dívek co nejdál, zatímco gay románky s vrstevníky většinu rodičů ani učitelů netrápily. Homosexuální vztah studenta v době jeho puberty byl tehdy povětšinou vnímán jako mnohem méně problematický než s děvčetem a byl obvykle stále nazírán jako přirozená součást jeho sexuality. Některým profesorům to však vadilo - v roce 1901 byla vydána příručka pro studenty a zejména rodiče tokijských středních škol a důrazně varovala chlapce před těmi spolužáky, kteří by se je snažili zasvětit do tajů nanshoku. :o)
 Na vysokých školách, kde studovalo množství mladíků ze Satsumy, došlo dokonce k zajímavému vývoji událostí - došlo k rozdělení podle sexuální orientace (nebo spíše podle deklarace sexuálních preferencí) na "tvrdou frakci" (ko/u/ha), která se soustřeďovala na lásku k mužům (a ctila nanshoku, zejména ve formě shudo), a "měkkou frakci" (nanpa), soustřeďující svůj zájem na ženy. "Tvrdým" se přezdívalo též "bílé hakamy", protože nosili bílé sukňovité kalhoty hakama (hakama byla součást tradičního obleku samurajů, ženy ji tehdy nosit nesměly vůbec kromě chrámových kněžek, jimž byla vyčleněna hakama červená). Studenti z kohy byli svými příznivci prezentováni jako pilní, věrní, nadšení a vlastenečtí, zatímco ti z nanpy jako změkčilí, oddávající se smyslným radovánkám v náručí pochybných ženštin a náchylní k morální zkáze. Naopak druhá strana viděla kohu jako zosobnění zkostnatělé minulosti, kterou bylo nutno překonat. Ve skutečnosti však mezi členy kohy a nanpy přímo na univerzitách obvykle panovaly celkem dobré vztahy a mnohé studenty z odlišných frakcí spojovalo silné přátelství, kdy jejich odlišné sexuální chování bylo vnímáno jednoduše jako rozdílná osobní preference. Objektivní náhled nicméně potvrzoval, že členové kohy se skutečně chovali maskulinnějším způsobem než u nanpy a homosexuálního chování mezi mladými lidmi bylo pevně spojena s představou bojovníka, v minulosti samuraje, nově vojáka (a také policisty!) nebo sportovce, zejména v rámci kendo.
/Náhled na tehdejší reálné školní prostředí Japonska na přelomu století lze získat z knihy Vita sexualisOgaie Moriho, vyšlé i v českém překladu - jde o vzpomínky na dobu jeho studia: Mori sám neměl ty nejmenší homosexuální sklony, do žádného kluka zamilovaný nebyl a rozhodně odmítal hrát roli wakashua :o), ale někteří jeho spolužáci včetně nejlepších přátel podobné vztahy udržovali a hlásili se hrdě k tradicím shudo. Plus sám zažil pokus o znásilnění, a ačkoliv ten nebyl nijak moc drastický (když začal křičet o pomoc, byl nakonec propuštěn), strašlivě ho to vyděsilo a od té doby s sebou nosil na obranu dýku a vždycky na škole pečlivě prostudoval možné únikové cesty. Později s povděkem využíval vlivu svého přítele, vlivného člena kohy, která mu zajišťovala klid od nevítané pozornosti. Vita sexualis je krásným dokumentem pohledy na kohu někým, kdo do ní sám nepatřil a ani jí nerozuměl, ovšem také na ní ani neútočil, i když s jedním jejím příslušníkem měl osobní negativní zkušenost - hlavně ovšem zřejmě proto, že s jiným ji měl zase velice pozitivní. Dá se brát jako celkem objektivní svědectví brané zvenku./
Obecný obdiv k nanshoku mizel na přelomu devatenáctého a dvacítého století pod vlivem západních, zejména německých sexuologických teorií. Obrovský vliv měla publikace knihy Richarda von Krafft-Ebinga Psychopathia Sexualis, přeložená do japonštiny 1894, pouhých osm let po své evropské publikaci. Krafft-Ebingova kniha nebyla míněna zle, byla však určena pro nesmírně odlišné prostředí: snažila se změnit pohled na homosexuální chování, pojímaného už ne jako hřích či trestný čin, za který hrozila smrt nebo těžké vězení, nýbrž jako něco, za co homosexuál nemůže, protože je to výsledek jeho sexuality a nelze se toho zbavit. Bohužel to bylo popisováno jako duševní nemoc, trvalá psychická vada, která mu znemožňuje "normální" heterosexuální chování a on si kvůli tomu zaslouží soucit, ne trest. V evropském kontextu to bylo pozitivní pojetí, v Japonsku, kde bylo dosud homosexuální chování pojímáno jako zcela přirozené a "normální", to však bylo velice negativní. Přesto se to ujalo až neuvěřitelně rychle - zřejmě vzhledem k obrovským sociálním změnám ve společnosti, které nenechávaly kámen na kameni a ničily vše, co bylo spojeno se starší tradicí. Což platilo i pro nanshoku.
Poutavé příběhy nanshoky o lásce, odvaze a ctnosti byly odstraněny a nahrazeny jednak lékařskými termíny a suchými popisy obranými o veškerou etiku, jednak novinářskými líčením (často nepravdivých a málokdy podložených) historek o zločinech a porušeních zákona souvisejících s nanshoku, veřejných bitkách o přízeň sličných chlapců a navíc o sdružování se delikventů na základě homosexuálních vztahů, což vedlo k vytváření pouličních gangů (v letech 1895-1904 toho lze najít celou řadu). Nanshoku podle mínění autorů článků podrývalo národní bezpečnost i pozitivní vývoj do budoucna...
Korunu tomu nasadila nyní již japonská sexuologická publikace, Teorie zvrácené sexuální touhy (Hentai seiyokuron,The Theory of Perverted Sexual Desire) z roku 1915, která se zaměřila především na homosexuální chování. Původní japonské práce věnující se teorii sexuality (a obecné povědomí společnosti) se koncentrovalo čistě na mužské sexuální chování a dělilo je na joshoku (zájem o ženy) a nanshoku (zájem o muže, myšleno ovšem mladé chlapce), které však byly vnímány jako rovnocenné, přičemž bylo přirozené, že se jednotlivec věnoval buď jen jednomu, druhému nebo oběma následně či současně, aniž by to cokoliv znamenalo. Nyní se však zavedly termíny iseai, heterosexuální láska, a doseai, láska ke stejnému pohlaví. Poprvé se tu mluvilo o ženské homosexualitě a byla dána na úroveň mužské, což způsobilo čtenářům docela šok. To nicméně lze hodnotit jako celkem pozitivní vzhledem k lesbičkám, které byly dosud ignorovány. Bohužel, heterosexualita se zde pojímá jako norma a doseai je vnímána jako zvrácenost. Dále, doseai už není homosexuální chování, nýbrž homosexuální orientace - ale bisexuální orientace už popisována není! Muž s homosexuálním chováním je automaticky zařazen jako gay. A dále, heterosexualita je projevem psychického zdraví a duševní integrity jedince. Ergo ten, kdo se dopustí homosexuálního chování, je zcela jasně psychicky nemocný... Kniha byla během deseti let vydána osmnáctkrát! Byla doporučována ministerstvem školství a povinně distibuována na gymnáziích i univerzitách.
 V této době se také stávalo, že romány s původním námětem nanshoku byly přepisovány tak, že se z wakashua udělala žena - což pak vedlo k vytváření neobvykle maskulinních a v reálu neexistujících hrdinek, jež založili japonskou tradici postav "silných žen" v literatuře psané muži - , protože v centru zájmu autorů a čtenářů byl příběh a romantická velká láska s relativně rovnocenným partnerem, ne nutně pohlaví milenců.

Přesto všechno nanshoku včetně obdivu k němu přežilo až do druhé světové války. A kupodivu, přežilo i povědomí bisexuality. Ještě i na konci dvacátého století bylo totiž homosexuální chování veřejností vnímáno povětsinou jako "volba" a "zábava", což stále odkazuje na "nanshoku"/"joshoku" jako rovnocenné možnosti (a vnímání bisexuality jako normy), zatímco v existenci skutečné homosexuální (nebisexuální) orientace se nevěří (to je zřejmě vina toho, že bisexualita nebyla klasifikována a tak byla stotožněna s homosexualitou) nebo je stotožňována s transexualitou (viz transvestité zvaní okama).

 

Došlo ovšem k zajímavému myšlenkovému zkratu, homosexuální chování (vůči mladým jemným chlapcům) je považováno za současně "zvrácené" (pod vlivem teoriií sexuologů) a "přirozené"(vzhledem k jeho rozšířenosti). Tudíž je "přirozené být zvrácený". :o) Orientace čistě na muže je ovšem vnímána jako skutečná duševní nemoc nebo projev transexuality, protože "pro muže je normální milovat ženy". Tedy, lapidárně řečeno, bisexuál je jednoduše sprosťák, který dělá to, po čem každý touží a co je normální, ale je v současnosti považováno za neslušné. Homosexuál je ve skutečnosti buď traumatizovaný bisexuál, který se bojí žen, nebo transexuál, který ve skrytu duše touží být ženou. (Což je značná regrese oproti minulosti, kdy rozhodnutí muže zaměřit se jen na muže bylo bráno jako stejně pochopitelné a normální jako jen na ženy nebo na oboje současně!) Přes veškeré úsilí gayů se tento náhled zatím nepodařilo změnit.

Není třeba dodávat, že to neposloužilo jak homosexuálům, pro které homosexualita rozhodně není volba a ženou být stoprocentně nechtějí, tak bisexuálům, kteří získali nálepku zvrácenosti. Evropský vliv zničil, co mohl, ale nové pozitivní vlastně nevybudoval.
Snad jediný kladný vliv, pokud se to tak dá brát, lze vidět na lesbické hnutí, které se během prvních desetiletí dvacátého století utěšeně rozvíjí. Jenže ne jako organizace skutečných lesbiček, nýbrž jako svérázná dívčí obdoba nanshoku! Na středních školách mezi spolužačkami. V roce 1911 bylo konstatováno, že sedm až osm dívek z deseti má zkušenosti s lesbickou láskou... Samozřejmě, i děvčatům byly před svatbou znemožňovány heterosexuální vztahy a řešení bylo analogické tomu u jejich mužských protějšků, kde školní lásky také utěšeně pokračovaly. Prostředí pubertální mládeže se před druhou světovou válkou stalo celostátní baštou homosexuálního (respektive bisexuálního) chování, prováděného už nejen bez podpory dospělých, nýbrž mnohy i přes jejich zákaz. Druhá světová válka a okupace po ní pak tvrdě postihla i to a zničila poslední zbytky nanshoku tradic, které tak přežívají už jen v literatuře. Naopak se po ní začala rozvíjet gay kultura, která se ovšem již nehlásí ke spojení s vlastní minulostí, nýbrž snaží se inspirovat u Západu a zejména potom u USA. Obdivuje drsné svalnaté kulturisty, nikoliv jemné ušlechtilé bishoneny a oddaní a až za hrob zamilovaní samurajové jí už neříkají prakticky nic.

autor: Veronika

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.