prvotní nástin dějin BL do poloviny 90. let

28. 07. 2009 | † 19. 07. 2013 | kód autora: VIB

Už ve středověké japonské literatuře najdeme homosexuální náměty. A to dokonce velmi zajímavé a dodnes čtivé! A zjevně i stále inspirující.


Homosexuální vztahy měly už od středověku početné ohlasy v japonské literatuře. Jednotlivé zmínky najdeme od doby Heian /794-1185/ (svedení třináctiletého pážete jako náhrada za odmítání jeho sestry hlavním hrdinou v Příbězích prince Genjiho od dvorní dámy Murasaki Shikibu, některé z epizod Příběhu z Ise mluvící o podezřele hlubokém přátelství dvou mužů atd.). Bylo to však nejprve jen nespojité útržky, svědčící spíš o normálním výskytu homosexuality a bisexuality v populaci než o existenci nanshoku.
 /Příběh Prince Genjiho byl přeložen celý do češtiny, ve čtyřech dílech. Svedení chlapce je v prvním, je však v českém překladu podáno tak zastřeně, že jsem ho nemohla najít a kdybych neměla tu pasáž v angličtině, ani bych ji pravděpodobně nenašla. V našem prostředí je na rozdíl od Japonska, kde je sexuální zletilost od třinácti let, událost zřejmě vnímána nejen jako homosexuální, nýbrž i jako pedofilní, takže je pochopitelné, že se to překladatel snažil přejít. Ostatně, ta scéna není vůbec hezká a zneužívání to rozhodně je, i kdyby byla oběť o dost starší. Asi to v románu mělo sloužit jako důkaz sexuální zdatnosti prince, který když není žena, vezme i – malého - kluka. V Japonsku je ovšem celý příběh dodnes bezmezně populární a tahle epizoda Genjiho života často slouží k obhajobě zájmu mužů o takovéhle děti - nebo spíše o tenhle typ malého miláčka s dětským chováním. Podobná homosexuální zmínka v slavném japonském příběhu jinak ryze heterosexuálního svůdníka se ostatně objeví ještě o pár století později (zmíním se o ní také) a taktéž se o ní obecně mezi kritiky moc nemluví – a měla patrně též demonstrovat neutuchající mužnost hrdiny. Uznávám, že to není příklad, který by na Genjiho vrhal zrovna pozitivní světlo, nicméně to docela dobře demonstruje princovu povahu. Nejsem ale vhodný kritik, nesnáším takovéhle promiskuitní chování, zatímco jiným může připadat zajímavé. Navíc, v době Heian, jak je patrné ze současné deníkové literatury – Důvěrné sešity paní Sei Shonagon a jeden deník Izumi Shikibu pod názvem Závoje mlhy byly přeloženy i do češtiny - , byla promiskuita u dvora zcela běžná a dokonce očekávaná a oceňovaná, zatímco věrnost a cudnost byla i u ženatých a vdaných považována za upjatost a suchopárnost, možná i za nemoc, takže Genjiho chování odpovídalo daným normá...

.... Z epizody svedení toho dítěte je ale vidět ještě jedna věc – v té době nebyla minimálně ve světském prostředí láska k chlapcům ničím rozšířeným nebo oficiálním. Tehdy ještě ne. Určitě to nebylo "výchovné" – Genji tím tomu chlapci jednoznačně ublížil. Na druhou stranu, nemohlo být ani zakázané, jinak by se ta scéna v románu neobjevila a ten by se i s ní úspěšně nešířil. Zřejmě to zůstávalo v rámci soukromého chování každého jednotlivce. Plus u císařského dvora se mohlo dít ledacos. /

Už v období Muromachi /1336-1573/ ale vznikl v církevním prostředí celý žánr, vyprávění o láskách mnichů k mladým akolytům (chigo) zvaný chigo monogatari. Jejich zkoumání (a překladu některých z nich) se věnovala Margaret Childs a tvrdí, že spojování příběhů spojených jen typem postav a jejich vztahem je nesprávné, protože se od sebe velice liší. Některé jsou prostě zábavné příběhy o láskách mnichů bez jakéhokoliv náboženského obsahu či jen s formálními zmínkami o něm, jiná naopak náboženská literatura, kde je pouze zmínka, že dotyčný mnich či akolyta měl milence. Nejzajímavější a zcela jedinečné jsou však ty, které obě složky rovnoměrně spojují a používají lásku jako vhodný prostředek pro předestření náboženského tématu. Je to též zrcadlo toho, jak mnichové přijímali a vnímali lásku - a také smrt, která je častý námět tohoto žánru (což ovšem platilo i pro heterosexuální variantu literatury z té doby, milostné vztahy končily s oblibou tragicky). Na rozdíl od toho, co jsem se původně domnívala, minimálně všeobecně nejde o shotu (i když neříkám, že nemůžou existovat i výjimky z pravidla), chlapcům bývá mezi třináctým (sexuální zletilost v Japonsku byla a je od třinácti let) a sedmnáctým rokem a často vystupují jako aktivní partneři svých milenců.
Žánr přinesl několik děl, která jsou čtivá a inspirující i dnes. (Četla jsem anglický překlad tří z nich, všechny pořízené M. Childs. O dalších jsem slyšela jen kusé zmínky. Jeden se má například týkat snahy mnicha ochránit svého miláčka, který je sirotek a dědic svého otce a o jehož život usiluje zlá macecha – trochu mi to připomínalo pohádku o Sněhurce, jen bez trpaslíků s chlapcem v hlavní roli. :o) Vzhledem k tomu, jak se liší stručná převyprávění děje i těchto tří přeložených od jejich reálného textu, o dalších raději psát nebudu, dokud si je nebudu moci sama přečíst. Byly by ale určitě zajímavé, kdyby je někdo přeložil. Bylo by super moci se s ním seznámit! Snad se časem dočkáme dalších překladů.)

 

Asi nejznámější pro náboženský obsah (hojně citovaný) je Vyprávění o manifestaci Kannon/a jakožto mladíka (Chigo Kannon Engi, Story of Kannon manifestation as youth), doložený už ve čtrnáctém století v ilustrované formě. Stručný nástin děje: Starý, více než šedesátiletý (nejmenovaný) mnich si přál vychovat učedníka a navíc bolestně toužil po společníkovi v samotě i v lásce, nemohl však najít žádného, který by mu vyhovoval. Po tři roky a tři měsíce navštěvoval jednou za měsíc chrám Hasedera v Kamakuře, kde je ctěn bódhisattva Kannon, a modlil se k němu (či k ní - původně indický mužský bódhisattva je v Číně pravidelně zobrazován jako žena a v Japonsku tak i tak a někde střídavě jako on/on, ostatně po vzoru boha/bohyně Inari/Inariho). Když už se vzdal nadějí a posteskl si, že Kannon přinese světlo a lásku každému, jemu však ne, na opuštěné pláni pod chrámem uslyšel flétnu a uviděl nádherného asi třinácti až čtrnáctiletého chlapce, jak na ni hraje. Hoch tvrdil, že je na útěku z kláštera Todaiji v Naře (známém zejména sochou Velkého Buddhy), protože jeho mistr na něj byl zlý, a prosil ho, aby ho vzal s sebou. Mnich se ho ujal a čekal, zda se o něj někdo nepřihlásí, když však nikdo nešel a chlapec mu projevoval neutuchající oddanost, učinil ho svým akolytou i milencem. Prožili spolu v lásce velice šťastné tři roky a tři měsíce. Pak ale chlapec znenadání onemocněl a zemřel s hlavou položenou v jeho klíně, přičemž mu děkoval za jeho laskavost k němu a slíbil, že se v příštím životě zase setkají. Přál si ale, aby jeho tělo nespaloval ani nezakopával, nýbrž uložil do rakve u oltáře a za pětatřicet dní znovu otevřel a pak ho teprve definitivně pohřbil. Zničený mnich ho poslechl a zoufale ho oplakával. Měl pocit, že už nikdy bez něj nemůže být šťastný. Za pětatřicet dní otevřel rakev, nenašel v ní však tělo svého miláčka. Vystoupil z ní nádherný a živoucí zářící bódhisattva Kannon! A když se mu užaslý mnich klaněl, s úsměvem mu ukázal, že to ON kvůli němu, z dojetí nad jeho prosbami a smutkem, na sebe vzal podobu zemřelého chlapce (jednu ze svých třiatřiceti možných manifestací) a vstoupil do svazku s ním! Mnichův sladký miláček v té formě, ve kterou on věřil, ve skutečnosti neexistoval, a také ani nezemřel... A Kannon s úsměvem dodal, že za sedm let ho vezme k sobě a v ráji budou pokračovat v jejich vztahu. Pak v záři vystoupil na oblohu a zmizel v purpurovém oblak...

.... Připomínkou této události má být Kanon ve formě chiga ctěný v chrámu Bodai´in (?) v Naře a každý, kdo se k němu usilovně modlí, si jistě vyprosí lásku krásného mladíka, který bude v jistém smyslu manifestací Kannon/a ... Hezký příběh, ve kterém mě nejvíce překvapilo, co všechno byl Kannon kvůli jedinému mnichovi podstoupit. :o)

Vyprávění o Genbuovi (Genbu monogatari) je doložen z opisu z roku 1485, může být však i mnohem starší. Sedmatřicetiletý kněz Genbu z Ohary (dnes součást Kjóta) se snažil dosáhnout osvícení a často se modlil v (nejmenovaném) chrámu u paty hory Hiei u Kjóta k jejímu božstvu (Sano) s tím, že to je jistě vtělením historického Buddhy a tak mu může poradit, co má pro to udělat. Jednou v listopadu nečekaně zazněl v odpověď božský hlas a poslal ho do hlavního chrámu Enryakuji na vrcholu hory Hiei, kde se má modlit k buddhovi léčiteli Yakushimu (dodnes je tam uchovávána jeho socha) a tam mu bude pomoženo poznat své vnitřní buddhovství. Poslechl a tam se setkal s šestnácti až sedmnáctiletým akolytou jménem Hanamatsu z kláštera Chikurin u Nikko (městečko v severním Honshu, kde je slavný buddhistický klášter Rinnoji a několik šintoistických svatyní, do jedné byl později pohřben znovusjednotitel Japonska Ieiasu Tokugawa, dnes známá poutní i turistická lokalita), který tam byl také na zbožné pouti, a zamiloval se do něj. (Hanamatsu je popisován v termínech užívaných pro popis krásy žen, je křehký a delikátní, dlouhou cestou vyčerpaný, ale rozevláté vlasy jsou půvabné jako květy sakury, které zmáčel déšť ... Žádná slova nemůžou popsat jeho půvab! Atd.) Skládali spolu verše, ale jinak se mu neodvážil vyznat. Chlapec se musel vrátit domů a Genbu také, ale nemohl na něj zapomenout. I jeho láska se do něj zamilovala a nechala mu milostnou báseň ("Vzhůru celou noc, na studené a osamělé cestovní podušce nemohl jsem tě vidět ve snu, který se mi nezdál") a vzkaz, aby za ním, pokud bude chtít, přijel na návštěvu. Genbu dlel už myslí jen u něj, nedokázal se modlit ani meditovat, zoufale zamilovaný. Nakonec se rozhodl vydat se za ním, musel však počkat do jara, až sešel sníh a mohlo se cestovat. Když přijel ke klášteru Chikurin, byla už noc a nepustili ho dovnitř s příkazem, aby ve svatyňce venku počkal do rána. Najednou uslyšel podivnou hudbu, nádhernou a tajemnou, dlouho zněla nocí a pak někdo vstoupil, Genbu se hotovil na smrt z rukou lupiče či démona – a on to Hanamatsu! Když slyšel o příchodu cizince, napadlo prý ho, že by to mohl být on. Hanamatsu ho doprovodil až do kláštera, kde všichni spali a podle výzdoby kohosi oplakávali s tím, že se s opatem a ostatními setká až ráno. Tam mu také vyznal svou lásku a to, že od jejich setkání na něj nemohl zapomenout (chlapec zde přejal iniciativu!), složil další báseň (Večerní bouře nás připraví o květy, které už ráno neuvidíme) a vykládal mu o pomíjivosti života a o tom, jak moc ho bolí, že se budou muset zase rozloučit. Genbu byl dojat. Pak mu Hanamatsu dal flétnu a verše, které pro něj napsal, a zmizel ve tmě chodby. Potom vešel mnich z kláštera a považoval ho za vetřelce. Svolal osazenstvo, chtěli ho vyhodit, Genbu se hájil a vysvětloval. A všichni se dali do pláče. Vysvětlili mu, že jeho milovaný před týdnem zemřel (to jeho v klášteře oplakávali!) a Genbua doprovázel jen jeho duch, jehož ovšem nedokázal rozeznat od živého... Tu flétnu, svou milovanou, dostal Hanamatsu do rakve. A nešlo o nemoc či nehodu, nýbrž násilný čin. Když bylo totiž Hanamatsuovi sedm, chlapcův otec, místní šlechtic a důstojník Levé gardy u dvora, Taiko no Ieaki, byl v hádce zabit nejstarším z bratrů rodu Ono. Hanamatsu přísahal pomstu, mniši, kteří ho vychovávali, se mu to snažili rozmluvit a přimět ho k odpuštění a domnívali se, že uspěli. Před několika dny žádal chlapec o dovolení navštívit domov a bylo mu to umožněno s přikázáním, aby v žádném případě nemyslel na odvetu. Hanamatsu přislíbil. Jenže pak utekl služebníkům, prosmýkl se do příbytku rodu Ono a zabil vraha svého otce. Byl ovšem pronásledován a na útěku zabit ... Zoufalý Genbu se musí vyrovnat ještě s tímhle, nakonec však přece najde usmíření, bere to jako pokyn k odvrácení od světa, rozhodnut už nikdy nikoho nemilovat (protože to je hřích připoutanosti), intenzivně se věnuje duchovnímu životu a modlí se za spásu duše své lásky. V době prvního výročí Hanamatsuovy smrti se setkává s mladým mnichem, který také pro chlapce hluboce truchlí. Genbu vyzvídá, jaký měl k němu mladík vztah, a ohromeně se dozví, že je to vrah jeho lásky! Syn muže, kterého Hanamatsu zabil, tehdy osmnáctiletý, pronásledoval otcova vraha a s uspokojením zjistil, že ho zabil. Jenže to bylo ve tmě noci. Když druhý den našel jeho tělo a zjistil, že byl o rok mladší než on a navíc viděl jeho půvab, který vlastní rukou zničil, byl tím zdrcen. ("Jeho krása byla jak svěží květ urvaný z větve neurvalým větrem. Byl to srdcervoucí pohled!") Nikdy by Hanamatsua nezabil, kdyby ho znal. Hluboce litoval svého činu a dal se kvůli tomu na duchovní dráhu. Genbu mu potom dokázal odpustit, začali spolu žít (některé formulace jsou až podezřelé a naznačují, že možná i jako milenci – slíbili si, že v ráji budou sdílet společný lotos!?!) a byli si vzájemně učiteli. Pak jedné noci, když jim bylo sedmdesát sedm a šedesát, společně zemřeli a dosáhli buddhovství. V ráji je uvítal samotný buddha Amida, doprovázený bódhisattvy Kannon/em a Seishi/m. Příběh končí autorovým dodatkem, že Hanamatsu byl nepochybně vtělením bódhisattvy moudrosti Monjua a proto dokázal svou obětí nasměrovat hned dva muže ke spáse... Zde je to ovšem spíše zbožné přání autora příběhu, důkaz pro to uváděn žádný není (a nejspíš je to míněno jako vysvětlení a obhajoba Genbuovy lásky ke krásnému akolytovi, který se navíc choval jako typický samuraj, ne jako mnich, ostatně v chrámu byl jen proto, že se vraždou jeho otce stal sirotkem). Příběh je dále netypický ještě jednou věcí – že Genbu po Hanamatsuově smrti své vášně lituje jako projevu světské slabosti, tvrdí, že Lotosová sútra uvádí, že mnich by se měl vyhýbat i lásce k akolytům, a že Genshinova kniha o technikách základních pro znovuzrození mluví o homosexuálním sexu jako o hříchu trestaném v pekle! Tedy obrovská výjimka oproti jiné podobné literatuře. Možná šlo o učení nějaké místní sekty, která obecně přikazovala celibát? (Jeden z literárních kritiků tvrdil, že náboženské prvky v chigo monogatari jen obhajují homosexuální touhy mnichů, což je obecně naprostý nesmysl, v tomto konkrétním případě však zřejmě nikoliv. Možná dotyčný znal právě jen tenhle jediný a na něj se to vztáhnout docela dá.) Navíc je tu kladen silný důraz na uctívání milosrdenství buddhy Amidy, u nějž stačí jen jedinkrát zavolat a i sebevětší hříšník dosáhne odpuštění a spásy, příběh docela masivně propaguje víru v něj (poněkud připomíná křesťanské příběhy o omilostněných hříšnících). To mu trošku ubírá na jeho kouzlu, jinak by to byl překrásný milostný příběh. A má natolik specifické rysy, že podkladem pro něj mohl být nějaký kaidan, tajemný příběh o návratu duše mrtvého miláčka, který se pak někdo snažil zasadit do duchovních souvislostí. Navíc jsou udávána i konkrétní jména, takže v pozadí možná opravdu byla historická událost.
Nejpopulárnějším příběhem z tohoto žánru (ačkoliv do něj vlastně nepatří, protože druhý hrdina není klasický chigo!), který byl přebírán do populárních sbírek zajímavých příběhů otogizoshi a jeho dosah byl nejen náboženský, nýbrž i zábavný, je Dlouhý příběh pro podzimní noci (Aki no Yo no Nagamonogatari, anglicky The long tale for autumn nights), doložený již roku 1377 (opět v ilustrované verzi), ale živý dodnes (jeho stručné anglické převyprávění jsem například náhodou objevila na stránkách japonského gaye). Není divu, protože je to opravdu překrásný příběh.

Začíná poetickým vyprávění o spojení všeho existujícího s buddhovstvím a vysvětluje, že k osvícení může vést cokoliv. Označuje se jako "vyprávění o něčem tak zvláštním, že to čtenáře přiměje zvednout hlavu z polštáře a zároveň mu to pomůže ukrátit čas za dlouhých bezesných nocí". Pak vypráví příběh o knězi Sensaiovi, který byl skutečná historická osobnost (zemřel asi 1127, založil chrám Ungoji ve východní oblasti Kjóta a napsal jednu báseň včleněnou do sbírky Shinkokinshu – údajně číslo 1978-, která je zde mimo jiné citovaná) jako hlavním hrdinovi tohohle podivuhodného milostného příběhu! Sensai (tehdy pod jménem Keikai) působil v klášteře Enryakuji na vrcholu hory Hiei a byl velmi známý literát i kněz, on sám však cítil, že se k osvícení neblíží ani trochu a modlil se za to, aby mu nebesa ukázala pravou cestu. Vypravil se na poutní cestu do kláštera v Ishiyama-dera (v dnešním Otsu u jezera Biwa), kde byl ctěn bódhisattva Kannon a kde doufal najít inspiraci. Na cestě se mu zdál sen: viděl v něm chlapce tak nádherného, že se bezmezně zamiloval a byl si jist, že po jeho boku by určitě dosáhl osvícení. Po probuzení si zoufal, protože sen pro něj byl nedosažitelný. Pokračoval v cestě, a když míjel chrám v Miideře (jinak též Onjoji, v oblasti jezera Biwa) u úpatí hory Hiei, zahlédl u něj asi šestnáctiletého chlapce nevýslovné krásy. Když přišel blíž a pohlédl mu do tváře, poznal v něm hocha ze svého snu. Nebyl schopen slova a chlapec zase odešel, aniž by mu věnoval pozornost. Sensai zůstal u chrámu a doufal, že získá nějaké informace. Skutečně se sblížil s půvabným chlapcem jménem Keiju, který byl služebníkem jeho idolu. Ten se jmenovala Umewaka Hanazono a byl to syn lorda Honazona, "ministra zleva" na císařském dvoře, který se v Miideře vzdělával a usiloval o duchovní rozvoj. Kvůli jeho kráse tu do něj byli všichni zamilovaní, on však nikomu k sobě nedovolil přiblížit se. Sensai přesvědčil Keijua o svých čestných úmyslech, hloubce svého citu i své ceně a poslal po něm dopis. Umewaka odpověděl značně nedůvěřivě, potom si to však rozmyslel, začali si psát (ve verších) a nakonec se mladý lord do mnicha bezmezně zamiloval. (Dále se Umewaka pravidelně označuje jako šestnácti až sedmnáctiletý.) Tajně se setkávali, ale stále nemohli najít možnost, jak se sblížit i fyzicky, až jednou se jim nakonec povedlo se i pomilovat. :o) Než došlo k sexu, závazně si slíbili věčnou lásku a věrnost. Ráno se museli rozejít, ale hned si zase psali zamilované básně. :o) /Opravdu půvabné pasáže!/ Sensai se musel vrátit do svého kláštera a tam předstíral nemoc, aby nikdo neviděl, jak pláče touhou po své lásce, a vymýšlel, jak se s Umewakou zase setkat. Jeho miláček si lámal hlavu se stejným problémem. :o) Nakonec se s Keijuem rozhodli tajně utéct a zamířit na návštěvu s tím, že mnichům z Miidery to nějak vysvětlí později. Utrmácení cestou chlapci s povděkem přijali nabídku na svezení a upadli do zajetí démonů. Ti jim sice nic neudělali, ale uvěznili je a pobaveně čekali, co z toho vzejde. Mniši z Miidery okamžitě vinili Sensaie z jeho únosu a jak byli v ráži z marné touhy po chlapci, který nikoho z nich nepřijal, a podezírali jeho otce z toho, že to synovi dovolil, zaútočili na statky lorda Hanazona a všechny na nich povraždili. Pak táhli dál na Enryakuji. Sensai se cítil zodpovědný a postavil se do čela obrany. K oběma klášterům se přidali spojenci a střetnutí skončilo strašlivým krveprolitím a úplným zničením Miidery, z které přežilo jen třicet mnichů. (Enryakuji a Miidera byly hlavní rivalové v okolí hory Hiei, takže k podobným střetnutím došlo několikrát a občas to skutečně Miidera odnesla, někdy se ale naopak spojili proti společnému nepříteli. K jaké historické události přesně se má vázat tenhle příběh, to se mi však nepodařilo dohledat.)

Když porovnáme všechny tři příběhy, je nápadný věk hrdiny. Prvnímu je třináct až čtrnáct, to ale ještě nemá s mnichem sexuální styk, ten se vytvoří až později (není přesně řečeno kdy) v rámci dobrovolného a dlouhodobého vztahu. Rozhodující scéna, svědčící nepochybně o hluboké lásce obou hrdinů, nastává o tři roky později, kdy je mu tedy asi šestnáct až sedmnáct. Ve druhém příběhu je mladšímu hrdinovi šestnáct až sedmnáct. Ve třetím je mu nejdřív šestnáct, později, když se děj rozvine a už spolu opravdu chodí, šestnáct až sedmnáct. Je zajímavé, že právě tenhle věk byl opěvován v pozdějším samurajském nanshoku jako období rozkvětu největší chlapecké krásy. :o)
Chigové tu rozhodně nevystupují jako zneužívané oběti mnichů (a nejsou to děti), jsou očividně zamilovaní a poměrně dost aktivní. O pedofilní příběhy (shotu) tu tedy nejde. Samozřejmě, jsou to pouhé tři příklady žánru, bylo by zapotřebí vidět jich mnohem víc, aby bylo možno udělat si obrázek, Margareth Childs se snažila spíš upozornit japanology, že něco takového vůbec existuje (a také, směs romantiky, navíc homoerotické, s náboženským učením, ji zjevně připadá fascinující a jedinečná, což také určitě je). Přišly mi poměrně hodně zajímavé, čtivé a docela i zábavné. A nedovedu si představit příjemnější poučení o buddhismu než v téhle formě. :o)

 
Zmínky o pederastii (lásce k dospívajícím chlapcům) najdeme i v zápiscích nazvaných Psáno z volné chvíle (Tsurezuregusa) z let 1330-1331 od Kenkoa Yoshidy (asi 1282-asi 1350) /přeloženo do češtiny ve výboru podobné japonské literatury Zápisky z volných chvil/. Je směs črtů, úvah a postřehů bývalého dvořana, který se pak stal mnichem, někdy velmi vtipných a dokonce i moudrých, jindy nikoliv, některé pasáže jsou vyloženě urážlivé vůči ženám, ale celkově stojí za přečtení. Všechny zmínky o homosexualitě jsou jednoznačně spjaté s církevním prostředím, světská láska je pro něj jednoznačně heterosexuální. Přesto obsahuje několik zajímavých pasáží. První je vyloženě vtípek, popisuje důvěrný vztah mladičkého služebníka jistého vysokého kněze (identifikovaného badateli jako Ryubena, mnicha sekty Tendai, opata Hachimanovy svatyně v Tsurugaoce a od roku 1264 do své smrti také opatem v klášteře Onjoji čili Miideře) jménem Otozurumaru s jistým "váženým panem Yasurou". Kněz se ptal chlapce, zda je onen jeho ctihodný přítel mnich nebo laik, a on se zarazil, že neví. Jak to, má vyholenou hlavu nebo ne? Hoch stydlivě přiznal, že nemá zdání, že mu hlavu nikdy neviděl ... Přiznávám, že tuhle pasáž nedokážu dost dobře interpretovat, patrně má však znamenat, že ho šlechtic "používal" takovým způsobem, že si chlapec nemohl všimnout, jak to vypadá s jeho vlasy (možná v zatemněném pokoji a v poloze na břiše?). Rozhodně je jednoznačně Japonci spojována s homosexualitou (spisovatel Taruho Inagaki ve své homoerotické povídce ze školního prostředí Příběh R-chana a S z roku 1924 použil jméno Otozurumaru jako mazlivou přezdívku pro svého spolužáka, do nějž byl zamilovaný, což anglický překladatel vysvětlil citovanou pasáží – kvůli tomu jsem si ostatně český překlad Yoshidových zápisků rozhodla přečíst), tak tomu budu věřit. :o) Yoshida ale uvádí i citlivé popisy chlapecké krásy, čistě asexuální estetické, leč pro nás řekněme nezvyklé, které jsou také spojované s nanshoku. A další scéna, opět vtipná, pochází také z církevního prostředí: v klášteře Omuro (starší název pro Ninnanji u Kjóta, dnes v jeho severozápadní části) žil půvabný akolyta, do kterého se zamilovala řada mnichů a snažili se ho získat. Napadlo je vylákat ho na vycházku ven, do Narabiogaky (tři vrchy západně od Kjóta) a naaranžovat pro něj "zázrak": schovají několik lahví alkoholu a až budou recitovat verše, tak se začnou modlit a pak je jako zázračně najdou. I učinili tak. Pak s modlitbami zamířili najisto ke své skrýši, sáhli – a ono nic. Někdo jim to musel mezitím vybrat. Hledali po okolí, nic nenašli a vraceli se zahanbení a velice rozladění, samozřejmě bez úspěchu ... :o)
Může to sloužit jako důkaz, že homosexualita se stále ještě spojovala převážně s mnichy, i když už ne zcela výlučně (viz "pan Yasura", který mnich zřejmě nebyl). Ukazuje to na to, že do samurajského prostředí skutečně doputovala homoerotika přes klášterní školy a kontemplační pobyty v chrámech za účelem duchovního rozvoje. Ale také, že sama homosexualita nebyla pokládána za nic špatného nebo nevhodného.
Homosexuální námět můžeme objevit mimo jiné i ve dvou hrách divadla nó ze stejného období. (Možná i ve více, ale právě tyhle byly rozebírány kvůli nanshoku zápletce.)

 
Matsumushi /matsumushi, Xenogryllus marmoratus, je druh cvrčka ozývajícího se v Japonsku na podzim/ je podle posledních výzkumů zřejmě od Komparua Zenchikua (1405-1468/1471, žák slavného dramatika Zeamiho a snad i jeho zeť). Vypráví příběh homosexuální lásky z měšťanského prostředí: prodavač saké z městečka Abeno u Osaky (dnes její součást) si všiml mladých mužů, popíjejících v chladném podzimním větru za zvuků cvrčků matsumushi u cesty. Vyptává se jich, proč to dělají a dozví se, že vzpomíná na své přátele, z nichž jeden byl obchodníkem z Abena a druhý s ním žil v jeho domě jako jeho milenec. Když jednou na podzim šli spolu touto cestou, uslyšel druhý z nich zpěv cvrčků a byl tak okouzlen, že si ho chtěl poslechnout zblízka a vydal se mimo cestu. Jeho druh na něj čekal, a když se dlouho nevracel, vydal se ho hledat a našel ho mrtvého – snad během poslouchání sklouznul a zabil se. Jeho milenec ho zdrcený žalem pohřbil na místě, kde může každý rok naslouchat písni cvrčků, kteří jakoby svým smutným zpěvem vyjadřovali touhu jeho milence po něm, a modlil se za jeho duši. Na jejich památku sem chodí vzpomínat a naslouchat cvrčkům i jejich přátelé. I prodavač saké se modlil za duši zemřelého, a když usnul, zjevil se mu duch zesnulého, děkoval mu a vyprávěl mu o jejich vzájemné lásce a o tom, jak s podzimem vždy lituje ještě více, že kvůli písni cvrčků způsobil svému milenci svou nešťastnou smrtí bolest... Tato hra byla údajně z repertoáru divadla nó odstraněna, aby nepohoršovala cizince homosexuálním námětem, v současnosti se však už zase hraje. Existuje její překlad do angličtiny, uveřejněný na internetu.  

Kanehira je středověká hra divadla nó od neznámého autora, která neztratila popularitu ani v období Edo a hraje se dodnes. (Jedna z účastnic internetové diskuse týkající se vojevůdce Kisa, která neměla charakter BL, ji uvedla jako příklad literatury o něm, popsala jako homoerotickou a jako své první životní setkání s homosexuální námětem vůbec, které ji velice zaujalo - takže vliv této hry je zjevně stále značný.) Shrnutí děje: Kněz z hor Kiso se rozhodl navštívit místo smrti vojevůdce Yoshinaky Minamota též řečeného Kiso (bojoval za války s rodem Taira na straně příbuzných Minamotů, ale po vítězství nad nimi byl členy svého rodu napaden a poražen, zemřel v zimě 1184 spolu se svým soukojencem, švagrem a zřejmě i milencem Imaiem Kanehirou, krátký nástin jejich života a smrti je krátce popsán v Příběhu rodu Taira, vydaném i v českém překladu) - louku u Awadzu (lokalita ve dnešním městě Otsu u jezera Biwa, odehrála se zde "bitva u Awadzu", ve které Kiso zahynul).

 

Překladatel těchto dvou děl upozorňuje na homoerotické podtext dalších dvou her divadla nó (Kagetsu a Yoroboshi), spojený s mnišským prostředím. Hlavním námětem obou je vztah otce a syna: u Kagetsua otec najde syna uneseného démonem (kterého zachránil a opatroval mnich v klášteře jako kasshikiho, ergo pravděpodobně svého miláčka), u Yoroboshiho byl syn otcem vyhozen z domu poté, co se nechal svést jistým mužem, živil se prostitucí a skončil jako mrzák, načež otec lituje svého chování a rozhoduje se o něj starat. Skutečně tam lze vidět homosexuální prvky (důvodem únosu Kagetsua zřejmě bylo sexuální násilí z démonovy strany a i mnich s chlapcem pak spal, svedení a prostituce druhého hrdiny je taky docela výmluvná), jenže jsou to marginální údaje, zatímco to, co se tam řeší především, je postoj otce, který znovu získává svého ztraceného syna. Vzhledem k existenci mnohem výraznějších děl z této i pozdější doby nepovažuju za nutné se tím dál zabývat. Může to ale být docela inspirativní pro současnou BL. :o)
Když se vrátíme zpět k prvním dvěma hrám, zaujme nás ještě jedna věc: milenecké páry jsou tu podle všeho dospělé a sestávají z vrstevníků, nerozlišuje se tu dospělý muž a chlapec – i když v době vzniku vztahu to tak mohlo být. To evokuje myšlenku kyodai musubi, trvalého oficiálního svazku, i když nevíme, zda v téhle době už existoval nebo šlo o nějaký jeho předstupeň. Zejména Matsumushi je docela ilustrativní příklad obecně známého a respektovaného milostného vztahu dvou mužů, který má až překvapivě moderní rysy, ačkoliv vznikl v patnáctém století.
Divadelní hry zřejmě první přinášely odklon od církevního prostředí a pojímaly homosexuální náměty i v rámci života měšťanských a šlechtických vrstev. Právě šlechta se později stala hlavním nositelem idejí nanshoku, zformovaného do podoby výchovy urozených chlapců zvaného shudo. A ji nezajímalo ani tolik duchovní poselství jako věrná a oddaná láska až za hrob, nejlépe v dramatickém podání. Literatuře, která odrážela tyto požadavky, se budeme věnovat příště.

 

Přes řeku ho převezl člun, jak se ale ukázalo, lodníkem nebyl člověk, nýbrž právě Kanehira, který poté zmizel, ale zase se k nim vrátil na památné louce u Awadzu ve zbroji samuraje, představil se jim jako zemřelý bojovník i jejich nedávný převozník a prosil za převedení své duše na onen svět. Vyprávěl příběh jejich smrti: když prohrávali, chtěl Kiso spáchat sebevraždu, Kanehira ho však varoval před nečestností toho a tak bojovali dál. Nakonec ale Kiso přece chtěl spáchat sebevraždu, ohlížel se po vzdáleném Kanehirovi a pak ho zasáhl šíp pod helmu a on zemřel. Když Kanehira zjistil, že jeho láska zahynula, vrhnul se na nepřátele a vyvraždil je. Nakonec sevřel meč mezi zuby a vrhnul se po hlavě z koně, čímž se mečem probodl. Následoval tak svého milence do smrti a vysloužil si trvalou slávu. Jenže také připravil svou duši o klid. Důležité je to, že Kanehira sebevraždu odmítal, ale když ztratil svou lásku, doslova zešílel a změnil se ve vražednou a sebezničující smršť, což bylo bráno jako strašné a úžasné zároveň. (Podobné závěry byly typické i pro nehomosexuální příběhy zahrnující sebevraždu nebo hlubokou heterosexuální lásku jakožto lpění na pozemském světě, takže to není brané jako kritika homosexuality, nýbrž spíš její postavení na úroveň slavných tragických heterosexuálních příběhů.) Tato hra se nikdy nepřestala hrát a můžeme ji vidět na jevišti i dnes. Existuje v anglickém překladu na internetu.

 

Sensai zůstal naživu, ale po ztrátě miláčka i takové spoušti propadal zoufalství. Ne jinak se choval Umewaka, který byl svými vězniteli o všech hrůzách s chutí spraven a který se ve vězení doslova zalykal slzami. Ze zajetí ho i Keijua zachránil tajemný stařec, který se pak ukázal být bohem hromu. (Upřímně, fantastické prvky by nebyly nutné, stačilo by normální zajetí lupiči – ale asi šlo o to, že chlapcům jejich věznitelé nechtěli ublížit a vlastně ani nic nechtěli, bavili se jen jeho neštěstím a hlavně vyprovokováním střetu mezi oběma kláštery. Jinak s nimi jednali jak děti s chycenými koťaty, které je legrace tak trošku potrápit, ale zranit je není v plánu. Skuteční lupiči by asi něco chtěli, minimálně se "potěšit" s krásným mladičkým Umewakou nebo požádat příbuzné o výkupné. Což nebyl tento případ. Snad to tedy mělo vysvětlit jejich nezvyklé chování?) Chlapec se šťastně vrátil k otcovu paláci a našel ho vypálený mnichy z Miidery. Spěchal do kláštera a nalezl ho zničený. Kladl si vinu za všechno to neštěstí a přál si zemřít. Poslal Keijua za Sensaiem s dopisem, ale do něj tajně napsal, že spáchá sebevraždu, a když nic netušící Keiju odešel, skočil do řeky. Zdrcený Sensai s vyděšeným Keijuem vylovili jen jeho tělo, stejně krásné jako za života, leč mrtvé. Sensai vykonával obřady a chtěl zemřít taky. Zatím se však třiceti mnichům z Miidery všem zdál stejný sen, že bůh Sano ctěný na vrcholu Hiei se veselí s bódhisattvou z jejich kláštera! Když jim to vyčítali, božstva odpověděla, že neznají nepřátelství a že zničení chrámu Miidera mají mnichové brát jako šanci na nový a lepší začátek. A že chlapec, kvůli němuž se to všechno stalo, byl manifestací bódhisattvy Kannon z Ishiyama-dery a že by si měli vážit jeho oběti. Mniši to po probuzení považovali za zázrak, vyhledali Sensaie a vše mu řekli. Založili pak klášter Ungoji, který se stal lepším duchovním centrem než Miidera, a Sensaie ustanovili jeho knězem. Nakonec všech třicet jedna zúčastněných (Sensai i mniši z Miidery) dosáhlo osvícení! Tak i z té velké tragédie a světských vášní nakonec vzešlo nečekané veliké dobro - ale jak jinak, když se do toho vložil bódhisattva Kannon? :o)

autor: veronika

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.